Ruští důstojníci se zpočátku chovali k České družině s despektem, ovšem ruská armáda začala v polovině prosince 1914 ustupovat, a tak kromě průzkumu, rozvědek či výslechů zajatců začali družiníci bojovat i přímo v zákopech. Svou statečností strhávali k boji některé demoralizované ruské jednotky. Brzy chtěl mít každý ruský velitel ve své jednotce alespoň četu Čechů. O jejich schopnostech svědčí i událost z jara 1915, kdy rakousko-uherský 28. pěší pluk uvázl vyčerpaný ve sněhu poblíž Stebnické Huty v Uhrách. Průzkumníkům Václava Klecandy se podařilo 3. dubna zajmout pár členů pluku, které chtěli přesvědčit k další agitaci v řadách dosud bojujících kolegů. Nepovedlo se, protože zajatci byli ihned okradeni kozáky. Tehdy vznikla nepravdivá legenda, že celý 28. pluk přešel za doprovodu své kapely na ruskou stranu.