Po Čeljabinském incidentu museli legionáři ubránit transsibiřskou magistrálu před stupňujícími se bolševickými útoky a zachovat ji průjezdnou. Československé jednotky byly v květnu 1918 rozmístěny po celé délce magistrály. Po bolševických útocích zůstaly roztrženy do šesti velkých, ale vzájemně izolovaných skupin, pojmenovaných podle měst či míst, kde se právě nacházely. Byly to od západu na východ skupiny Penzenská, Čeljabinská, Novonikolajevská, Marijinská, Nižněudinská a Vladivostocká. Ta poslední byla nejosamocenější, přitom její role, tedy ochrana průjezdu po železnici členitým terénem na jižním břehu Bajkalu, patřila k nejnáročnějším. Legionáři viděli v rozdělení své armády slabinu, proto oddíly z jednotlivých skupin začaly obsazovat klíčové body mezi nimi a skupiny postupně spojovat.